Mlsná huba mi nedá nepodělit se s Vámi o zaujaté a jednostranné doporučení toho nejlepšího k snědku, co Jihočeský kraj (především) nabízí. Pokud to bude možné, zaměřím se též na tipy na doporučená denní meníčka za zvýhodněnou cenu apod.

gd-bbpress-attachments-cs_CZ.mo

gd-bbpress-attachments-cs_CZ.po

Soubory nahrajte do adresáře wp-content/plugins/gd-bbpress-attachments/languages/

Ať se líbí

zdroj: Českobudějovický deník
datum: sobota 26. listopadu 2011

Řidiči trpí. Na vozovce chybí pruhyČeskobudějovicko – Silnici do Týna cestáři opraví až příští rok.

S nepříjemnými komplikacemi se během podzimních měsíců potýkají šoféři na silnici z Hluboké do Týna nad Vltavou. Na některých úsecích cesty totiž chybí vodorovné dopravní značení, tedy postranní a středové bílé pruhy. Podle řidiče autobusu Františka Tůmy z Budějovic to způsobuje velké problémy hlavně v mlze a za snížené viditelnosti. Cestáři však plánují opravy až na příští rok.

„Člověk za volantem vůbec neví, kde se nachází. Snadno se tak ocitne na krajnici nebo v protisměru, kde se může střetnout s protijedoucími vozidly,” zdůrazňuje Tůma. Podobně hovoří i František Landa z Doubravky. Popisuje, že hlavně kolem Temelína se mlha hodně drží, a už se tu prý kvůli tomu dokonce stalo pár nehod. Další potíž vidí i v chybějících patnících. „Já sám jsem se ocitl na krajnici už několikrát. Je to špatné, v mlze tady musí člověk jet opravdu krokem, protože není nic vidět,” potvrzuje Landa. Podle ředitele budějovického závodu Správy a údržby silnic Jihočeského kraje Petra Broma cestáři letos část značení opravili, zbytek plánují až někdy na příští rok. Krajský úřad totiž připravuje nákladnou rekonstrukci silnice, a její součástí bude i odstranění výše uvedeného problému.

„Tyto úseky byly vynechány z důvodu, že oprava měla být realizována v letošním roce. Dle posledních informací by měla proběhnout v první polovině příštího roku. S jistotou to však nejspíš budeme vědět až někdy na jaře” nastínil Brom. Mluvčí kraje Kateřina Koželuhová vysvětlila, že oprava silnice je zahrnuta do Programu modernizace komunikací II.a III.tříd. První kategorie se týkají dva stavební objekty a to v úseku od Nové Vsi do Březí u Týna nad Vltavou.

Předpokládané náklady se pohybují kolem 27 milionů korun. Do druhé kategorie patří rekonstrukce úseku z Hluboké do Chlumce. Vyjít by měla na přibližně 38 milionů korun.

„Termín uskutečnění této investiční akce je závislý na rozhodnutí Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže, jelikož obě zakázky jsou v současné době na přezkumu. Pokud úřad zruší výběrová řízení, bude nutno je opětovně vypsat, a k realizaci dojde nejdříve v září příštího roku,” uvedla Koželuhová.

S keškami to dopadlo naprosto stejně a tak jsem až do jedné v noci narychlo vytipovával kudy bychom mohli procházet.. Je to holt (ještě stále od minule) ženáč a tudíž nemá čas.

Tomu nasvědčovalo i to, že teprve po vyzvednutí nakupoval Kamil proviant (zvláště pak čongopišingr  a elektro zásobníky). Vyzvedli jsme nedočkavého Bořka po noční a konečně vyrazili. Do České Lípy jsme přijeli s krásným fórem 38 minut, našli relativně bezpečný parking nedaleko nádraží a šinuli si to na zastávku.. Když tu čerstvě a do růžova vyspalý Bořek prohlásil, že tam přece nebudeme těch (teď již 18 minut) okounět a zajdeme si do města na svačinku, na lipánka.. Trošku skepticky jsem na něj pohlédl a snažil se kverulovat, ale nedal si říct a tak jsme vyrazili. Sámoška byla nějakých pět minut daleko, pět minut se nakupovalo a čtyři šlo na nádraží. Tři minuty jsme hledali ze kterého nástupiště to jede, až jsme se došli zeptat do haly a zjistili, že to sice jede až za minutu, ale z vlakového nádraží! Autobus.. Odkud jinud.. Zastávku jsme si šli cvičně najít, ale bus již byl samozřejmě fuč..

„No nic, další jede až za hodinu, tak si zajdem někam na svačinku ne?..“

Na vlakovém nádraží jsme zalitovali, že nemůžeme pokračovat vlakem, kterým cestujeme moc rádi, obdivně jsme mrkli na venkovní okénko – bufáč, kde si na stojáka dávala celá řada různých individuí tu pivko, tu rumíka a zalezli do pajzlíku, kde obsluhovali přes malinké otvírací okýnko a měli mikro dřevěné lavice. Dali jsme si uvítací pivo (já malý, protože bychom ten bus zase nestihli) a než mi stačila spadnout pěna, už jsme stáli na zastávce.. Trošku škoda, že měl asi čtvrt hodiny zpoždění, protože ten minulý musel jet určitě o čtvrt hodiny dřív.. Chtěli jsme za to hned vynadat řidiči, sprdnout ho jako malýho Jardu, jak je to možný tohleto, ale pak jsme si řekli, že do Brtníků je to pěšky takhle na noc přeci jen daleko, uctivě pozdravili, zaplatili a možná i sundali čapku. Řidič ještě stačil přeházet batohy co již byly dole v kufru, aby nám uvolnil trochu místa za mrmlání „to sem všichni mrsknou jak hovno, to se na to…“ a už jsme jeli.

Trochu jsme se obávali, jakým to bronxem pojedeme a jestli nás už třeba v Rumburku násilně někdo nevytáhne z autobusu a dostaneme po papuli ještě než vyjdeme, ale nic takového se vůbec nestalo, všude přátelsko. Přestup v Rumburakově jsme zvládli na jedničku a už jsme byli v Brtníkách. Tam co jsme minule skončili. To už je pěkná doba, přesně před rokem. Mezitím se nám krásně setmělo (zalezlo slunce) a my vyrazili vstříc dálavám.

„Tisíc mil, těch tisíc mil, má jeden směr a jeden cíl, jeden cíl… SVOR“

A možná dokonce Jabloňová, protože do Svoru to máme naplánováno za krásných cca 62 kiláčků. Ještě uvidíme, jak se vyvedou Kamilovo zkratky Kousíček za Brtníky západním směrem jsme neodolali a zapluli do naprosto úžasné hospůdky (U Procházků??), která nás zcela okouzlila jak svým vesnickým anglickým stylem i labužnickou nabídkou zvěřinových specialit i jiných pochutin. Poustevnicky jsme se spokojili s česnečkou, fazolačkou a sledi a k tomu každý jedno (každý jiný) svijanský. Mlask. Nechybělo málo a žádná další etapa se nekonala! Tak moc se nám tam líbílo.. Bylo třeba ale vyjít dál a tak jsme šli. My dva s Bořkem, staří pardálové s výcvikem 1. BNP s kompasem v hlavě jsme trošku nevěřícně následovali Kamila a jeho GPSku, se kterou laboroval, protože se nám prostě zdálo, že se směrem vracíme.. Po nějakých 40ti minutách menšího bloudění a zkoušení různých cestiček jsme posvítili před sebe našimi super baterkami a zjistili jsme, že je všude kolem nás (až na cestičku, kterou jsme přišli) hluboká propast kde začínají vrcholky stromů tam dole až tam, kde končí dosah našich světel. Všichni jsme podvědomě udělali jeden krok blíže do středu cestičky. A ZPĚT!

Takže opět 3/4 hodiny zpět, ale to nám nevadilo, protože to bylo celou tu cestu sem pořádně zkopce, takže nyní pěkně pohodlně nahoru.. Zpětně dohledáním v mapě jsme zjistili, že se ta krásná vyhlídka jmenovala „Vosí“ a určitě bych jí chtěl někdy vidět za dne

Napadá mne kacířská myšlenka, že bychom možná příště mohli vyzkoušet navigátora Bořka, kolik kiláků by nám to hodilo

„Kamiléééé“, vzpomněl jsem si na hlášku z minula, která opět ožívala : )

No co, máme to v celkové vzdálenosti jen nějakých 62, tak jsme si holt pár kiláčků zašli, to se nedá nic dělat.. Blbý bylo, že se nám tato situace téměř na chlup..  Naštěstí jsme byli utrmácení a v cuku-letu bysme spali, tak se nic nedělo..

Nakonec jsme zaveleli DÁL UŽ DNESKA NE! a za minutu jsme rozbili tábor a ulehli. Ve finále to bylo krásných snad 12 hodin spánku a hurá dál. Vzali jsme to proti plánu směr rozhledna Tanečnice a šněrovali si to směr nejsevernější obec ČR – Lobendava.

Odtud je to k nejsevernějšímu bodu hranice ČR co by 4 kilometry vzdušnou čarou houštím došel, ale to je tam a zpět vč. zkratky už přes deset a to nás ani nehlo. Rozkaz zněl jasně! SVOR! (Nebo (ještě stále) Jabloňová).

Druhý den byl ve znamení několika kešek, které nám na rychlosti a ukrojených kilometrech taky moc nepřidaly. Večer pak ve znamení hledání bájného místa „Santa Cruz“, nedaleko vrcholu Špičák, které jsme samozřejmě nenašli. Popis nám seděl, křížek jsme našli, průsek taky, ale pak, tam kde jsme měli pravděpodobně zatočit už žádná cestička nebyla. A k takovému profláklému skalnímu doupěti přece musí jít pořádná pěšina! Už byla tma a tak jsme přistoupili k plánu B a zakempovali v lese až před branami Šluknova. V noci se mi pak zdálo, že nám něco obrovskýho čmuchá za přístřeškem u nohou, až mě to zbudilo a ani jsem nedutal. Po chvíli mě to ale přestalo bavit, říkám si „ať nás to klidně sežere, mně je to jedno“ a spal jsem dál. Až ráno jsme zjistili, že jsme si ustlali na zvířecí pěšince, tak ten sen možná až tak daleko od reality nebyl a přišli nás pozdravit zvířecí duchové.. Do půl deváté a 8mi minut, téměř na vteřinu přesně jako předešlý den jsme se sbalili a pokračovali zvesela dál.

To jsme je ještě netušili, co nás ten den čeká! A tak jsme to vzali pěkně oklikou, po modré, směrem keška „Numismatická“, přesněji směr Rožany. Putování v ranní mlze zalité protisluncem bylo okouzlující a neobešlo se bez fotodokumentace. Prošli jsme Rožany a zde musím zpětně zalitovat, protože až doma jsem zjistil, že se tam nachází nejseverněji položená hospoda v ČR! Budiž nám drobnou omluvou, že jsme kolem procházeli kolem půl desáté, kdy je ještě každá poctivá hospoda zavřená. Tak snad příště, třeba při speciální etapě TOURdeBIER.cz?

Následovalo několikanásobné přeprogramování následného postupu, až jsme se (naštěstí ) vrátili k téměř původnímu plánu. I tak jsem večer téměř padal na hubu a ani o Bořkovi nebylo moc slyšet.. Taky jsme měli podle naši ranních tipů naplánovaných nějakých 30 kiláčků. Já tipoval 28,5, bořek 29,5 a Kamil 32. To byl ale pouze slepý tip bez toho, abychom věděli, kde večer skončíme. Trošku nás tedy zarazilo, že jsme hladoví jako zaběhnutej Šluknovskej pes uzřeli na displayi navigace 39,5 km! Ato bylo teprve v Jiřetíně! Kamil vypadal stále svěže, a to měl jako vždy největší batoh. Holt je jeho čundrácká specializace znát! Už byla tma a nezdálo se, že bychom Bořka dál bez občerstvovačky dostali a já to viděl stejně. Kamil někam odběhnul hledat hospodu kde se vaří.. Když se dlouho nevracel, kouknul jsem na mobilní mapy.cz, které poslední dobou perfektně fungují a šli jsme Kamilovi naproti, abychom se společně odebrali k Medvídkům. Knajpička to byla malá útulná, lehce pajzlíkoidní, ale o to milejší. Bez rozmýšlení jsme objednali 3x smažák (co jiného si můžete objednat na čundru) a už se ládovali. Po večeři začal Bóča mluvit! To nám umožnilo se dohodnout na dalším postupu, už to s cílem vůbec nevypadalo na Jablonné a to i přesto, že jsem alibisticky chtěl nechat rozhodnutí až na ráno.

V tuto chvíli mne napadá, že se někde okolo Šluknova do Kamila zamiloval kůň! Pořád na něj civěl : ) A tady prozměnu kočka. Přesto, že jsme se jí snažili zaplašit, ať jde holka domů, táhla se za námi do toho šílenýho kopce jménem Jedlová a ještě když jsme ulehali, slyšel jsem to její mňau-kání.. Bóču v noci dokonce jednou olízla, ale v podstatě to následně popřel. Po těch více než 42 kiláčkách jsme spali jako dudci, přesto že místo nebylo úplně 100%, stále ještě ale vysoce nadprůměrné vzhledem ke strmému okolí. Dál už to ale toho dne skutečně nešlo a poslední kopcoidní kilometr jsme se i tak šourali rychlostí maximálně 2 kiláky za hodinu

Ráno již bylo opět veselé, královské dělení o zbývající potraviny a příjemná cesta přes dvě nádherné kešky, které jsme si prostě nemohli nechat ujít a i Bóča byl myslím nakonec těmi krásnými místy okouzlen. Jednalo se jmenovitě o kešky Utajený vodopád a Hradnikova lesni cache.

Těsně před Svorem jsme prošli okolo vykutaných sklípků ve skále, nedaleko koupaliště a po příchodu na vlakové nádraží zapluli do nádražky. Zhodnocení akce bylo jako vždy jen a jen pozitivní a jen lehce mne mrzelo, že jsme díky mírné změně trasy minuli místní minipivovar KOCOUR, nezvládli navštívit nejsevernější hospodu ani nejsevernější bod ČR, ale to bychom toho zase asi chtěli moc. Je nutné pamatovat na hlavní cíl expedice. 

A tak přesto, že je SVOR JEN JEDEN není důvod se sem nepodívat ještě jednou příště při pokračování.

Nezbývá než se těšit a AHOJ!

Ještě musím pod čarou poznamenat, jak nás po návratu vlakem (konečně!) do České Lípy na místním nádraží překvapilo množství odevšad se valících houfů trempů, čundraček, vandráčků a tuláků. Nepamatuji si, kdy a kde jsem jich tolik naposledy viděl. Čundru to zaslíbený kraj.

Protože ABS Airbag je něco jako padák, měl by si jej každý zásadně skládat sám.

zdroje:

www.mailmw.de

www.abs-airbag.com

Není od věci si patronu rovnou převážit kuchyňskou váhou, zda nedochází k samovolnému ucházení.

ABS při této příležitosti nabízí též upgrade ocelové patrony za karbonovou za akční cenu 119 éček. Osobně se mi to nezdá nějak závratně výhodné, např. v obchodu bergshop.com (který po skvělé osobní zkušenosti doporučuji) je běžně k dostání za 149 éček. Ok, tak o něco výhodnější to je, ale zas takový terno, jako uváděných více jak 50% to není..

yabasta! ´n Don´t eat yellow snow!

ajax-event-calendar-cs_CZ
ajax-event-calendar-cs_CZ

Finální „souboj“ byl mezi GRI-GRI a CINCHEM. Nakonec vyhrál CINCH, ale bylo to až po správném pochopení jištění. Kdybychom neviděli názorné video od samotného majitele firmy TRANGO, přehmatávali bychom při jištění levou a pravou rukou při povolování při cvakání lezce a zbytečně jej tím ohrožovali.. Správnou technikou jistič pravou rukou pouze sklouzne po laně k cinchi, sklopí jej dolů k sobě a levou rukou zároveň podá lano. Ihned poté opět po laně pravou rukou sklouzne do bezpečné polohy u pasu. Při celé této operaci je možné malíčkem a prsteníčkem lano přidržovat.

Při podávání (cinch se sklopí dolů k sobě) se cinch uchopí palcem a ukazováčkem pravé ruky, což se může zdát mírně nepraktické, nicméně.. Má to svůj důvod. Když Vám při nejhorším lezec do jištění spadne právě při podávání, vytrhne se vám jistící pomůcka z prstů a zachytí pád. Zároveň stále přidržujete lano malíčkem a prsteníčkem, čímž fungujete jako druhá pojistka (ve smyslu standardního kýblíku či osmy).

Velmi často se též setkávám s „borci“, před jejichž lezeckými schopnostmi mám velký respekt, ale jsou až zbytečně zahleděni do svých lezeckých zkušeností a ani třeba cinch pořádně neznají a radí špatně. Diskuzi neuznávají, když mluví druhý, tak neposlouchají. Oni to přece ví nejlíp.. I jim doporučuji trošku víc pokory a na to video se kouknout. Oni možná nepadají, začátečník, kterému radí možná ano..

A ještě jedna prosba na konec. Ač máte sebelepší technickou pomůcku, Gri-gri, Cinche, nebo jiné, nikdy na něj zcela nespoléhejte a chovejte se, jako byste jistili s prokluzným kýblíkem, nebo osmou. Neboli nikdy nepouštějte lano pravou rukou! Protože lepší je mít jistotu, než potom řešit možné následky. Zbytečně..

www.youtube.com/watch?v=R9TO5ikqXwo
(aktualizace 7.1.2012 – dnes jsem se chtěl kouknout na video a z neznámých důvodů jej TRANGO stáhlo a označilo jako private.. Napsal jsem jim o vyjádření, tak uvidíme..)

Na navigátorovi (opět JamalZ) se to nicméně podepsalo lehkou roztržitostí a tak na ni samozřejmě musíme tu a tam upozornit zvoláním („Kamilééé… “) (foneticky vyslovovat jako slovo „Požooor“ ve známé větě „Požooor, jdou k vám kužátkááá„..

Poté, co jsme si ujasnili, kde se nachází Jihlava („Kamilééé… “) jsme se do Znojma vypravili busem z Jindřichova Hradce, kde Bořek mimochodem pomohl roztlačit vlak na úzkokolejce! Sice to bylo busem o polovinu kratší a levnější, ale zase jsme tam byli o pár hodin dřív. Holt vše má své výhody. Již pár kiláčků před Znojmem jsme se netrpělivě tlačili u okének, ale neměli jsme štěstí a žádné okurky jsme neviděli..

Ve Znojmě nás přivítal déšť. Po počátečním machrování jsme si představili, jak se spí s mokrýma trenkama ve spacáku a zavítali do nejbližšího čongoobchodu a za padíka každý přikoupili deštník! No co, hrdinů jsou plný hřbitovy . Pokračovali jsme dál městem. Poté, co jsme si prošli asi 7 náměstí a náměstíček Znojma, které se nám mimoch. moc a moc líbilo, nám to začalo být podezřelé a koukli jsme s Bořkem na mapu. („Kamilééé… “) ozvalo se odněkud, ale nám to nevadilo, že jsme si po městě prochodili krásnou podkovičku, GPSka nelže! A určitě nám JamalZ chtěl ukázat město. To už jsme ale obdivovali výhled na přehradu i hustě zalesněné koryto řeky, zaříznuté do svahů města. A ten vysoký most přes něj! Paráda. Skoro jsme na chvilku zapomněli že prší, ale jen na chvilku a tak jsme už jen ocenili starobylou vývěsku „Prodej mléka“ a zapluli do hospody k Mikolášovi. Kdyby svítilo sluníčko, řekl bych ve stínu kostela.

JamalZ prohlásil, že je to pohodovka, maximálně nějakých 65 – 68 kiláčků a tak nebylo kam chvátat, déšť nám taky neuteče. „Nechci bejt kverulant“, povídám, „ale na tý mapce plánu od tebe bylo skoro 80 kiláků…“ („Kamilééé… “) neodpustili jsme si, ale v hospodě už jsme byli a hlad tady byl. Objednali jsme si jako drsný čundráci pivo (já i přes vlezlého číšníka malý) a objednali jsme si smažák s hranolkama, jak se na čundr sluší a patří. Číšník chvilku zmateně pobíhal po budově, až přišel s tím, že už ho nemá (nemá smažák!) a neúnavně se nám snažil prodal grilovaný hermelín s grilovanou zeleninou. A my jsme se s Bořkem blbci nachytali! A tak zatím co JamalZ si pochutnával na pořádný řízkový flákotě a možná se i trošku přejed, my jsme slupli ten grilovanej hermelíneček s troškou zeleniny a hladoví vytáhli za ten skromný předkrm s pivem snad stopade. Tady jim ale rozhodně víc vydělat nedáme! Kdo to kdy viděl, nabídnout čundrákovi s megabáglem grilovanej hermelíneček?.. Já bych to ještě nějak rozchodil, protože jsem alespoň ochutnal po dlouhé době zelený fazolky, kterým se vyhýbám, ale tady nebyla jiná možnost a světe div se, byly dobrý! Ale Bořek, který snídá minimálně 6 – 7 rohlíků a paštiku si vždycky koupí velkou, určitě musel při takovéto uctění trpět..

Vydali jsme se na cestu. Pořád pršelo, ale to nám až tak nevadilo, ani Bořkovi, který ještě před východem ze Znojma už držel v jedné ruce tyčku od deštníku a deštník samotný v druhé. Nebo spíš na hlavě. Rejžák! Brzy jsme již byli v národním parku, při zaslechnutí volně se pasoucích oveček zavzpomínali na Bulmena (čti Bolman) a jeho příhodu s holínkami. Cesty a cestičky lesem se nám moc líbily, zase úplně jiná krajina než tam u nás v lese na jihu.  Tma na krku a my se ocitli ve světluškové aleji. Všude stovky světlušek! Krásná podívaná, jako v pohádce. A lákaly nás svými prdýlkami, „pojď blíž, pojď blíž…“ Ale my jsme měli naštěstí svoje baterky a dokonce s víc lumenama a tak jsme se drželi na naší cestě. A teprve když jsme vyšli z toho lesa a nějaký čas šli okolo vinice, odvážili jsme se zakempovat na kraji vinice. V noci přestalo pršet a strhla se větrná vichřice a přístřešek se nám nafukoval jako balón. Dokonce nás to donutilo vstát, což je slušný výkon a upravit náběžnou hranu.

Ráno nás vítalo sluníčkem a tak jsme zvesela vyrazili a na programu byla lávka přes Dyji, která lákala ke koupání. Naštěstí nebylo takové horko a tak jsme odolali a za chvíli stavěli u ochutlávkového stánku viniční trati Šobes. Byl tam perfektní chlapík, který nám vyprávěl o užovce stromové, kterou tam mají, o dlouhých slavných železných schodech, které už tam nejsou a vůbec s ním byla prča. Též jsme se dozvěděli, že ve Znojmě jsou jedny z největších podzemních chodeb v Čechách, někde dokonce třípatrové a jestli možná ne právě ty největší. Tam se ještě určitě musíme podívat.. Každý jsme si dali tři ochutnávkové stopičky po 0,3? 0,4? cl a každý zaplatili pade.  Zřejmě slušnej oddíl! Ale byly dobrý Dále následoval dlouhý megakopec s krásnými výhledy a dalších pěkných pár kilometrů. Večer jsme shlédli Zámek ve Vranově nad Dyjí, dali si nějaké speciální červené pivo a rozbili (postavili) tábor u rybníčku za městem. Ještě druhá večeře v podobě klábásek na ohýnku a šup spát!

Sobota. Stále nám zbývá nějakých krásných 45 kiláčků do Slavonic. („Kamilééé… “) Šlapalo se nám ale dobře, ulovili pár kešek, zvládli pár fotek. Též jsme oslavili jubilejní 1000. kilometr ušlý na etapě! Rozhodně nemůžu osobně tvrdit, že bych měl každý z těch kiláků v nohách, každopádně jsem byl ale na zdolanou tisícku hrdý! :p Jdeme dál.  Podvečer, Vratěnín. Znalecky obdivujeme aborigince pohybující se po vsi, čeká nás poslední keška a hajdy na kutě! Poslední keška nám dá ještě trošku zabrat, vzhledem k tomu, že nejdřív hledáme na „ne zcela přesných souřadnicích“ („Kamilééé… “) Po korekci se ale daří rychlý odlov, což se nedá říct o hledání noclehu potmě v lesíku, který je celý dokopce. Vhodné místo nenalézáme, protože pod jediným velkým stromem na rovině to fouká jako v San Franciscu a spaní na poli, které únavou padne naštěstí zavrhujeme, v noci by nás to mj. pěkně spláchlo! Jdeme dál a místo nacházíme až za dalších pěkných pár kiláků v dalším lese. Večer už pěkně upajdaní zjišťujeme, že jsme snad za den ušli pěkných 40 kiláčků, to vypadá na nový denní rekord! Ještě to musíme ověřit notářem.

Pečlivě zvolené místo oceňujeme v noci, kdy skutečně prší. Ráno již je ale zase pěkné a tak se těšíme na poslední kousek, nějakých 8 kiláčků do Slavonic. Malinko se nám to zkratkou, stylem kopřivy – čára – necesta – pole prodloužilo a tak po závěrečném zhodnocení v restauraci Arkáda na náměstí ve Slavonicích můžeme prohlásit, že jsme na této etapě nakonec urazili krásných 99,6 km. Pěkné.

Díky a už se těším na další (podzimní) etapu!

oficiální stránky: http://www.expedice-czech.cz

wp-symposium-cs_CZ.mo
wp-symposium-cs_CZ.po

Oficiální stránky:

http://wordpress.org/extend/plugins/wp-symposium/