24.-26.5.2023 | v podvečer + další dva dny, 90 kilometrů po česko-německé hranici
Krajem černým, větrným, březových hájů a starých dolů. Zaniklých obcí a cest vysypaných modrými drahokamy..
Balení u mě proběhlo velmi ležérně a neslo se v duchu „Co nemám, to nepotřebuju“. Příště bych se sám u sebe přimlouval alespoň za druhý fusky.
Protože chodíme rádi po horách s Džardou, nemohli jsme vynechat ani občerstvovny všech kategorií.
„Přinesou jim další pivo?“ nezapře paní vrchní historické jazykové prolnutí se sousedy za hranicemi.. Co se týče pohostinnosti, mají tedy od nich ještě co dohánět. Možná je to ale místem, krajina je tu drsná a lid rázný.
Za celé tři dny potkáváme pouze jednu vandrovnici. Do protivky. Jde tedy až na Moravu, protože prý nikam nechvátá.. Měla zelenej batoh, Kamilovi by se líbila! Radši prý zdálky před setkáním zpomalila, protože nechtěla vidět naháče (Jardova jarní koupel). Zpětně jsme si říkali, že je dobře, že zpomalila, protože bysme nechtěli nedej bože vidět naháčku.. Tuhle.. 😀
Kerny má šíleně dlouhý nohy, když se snaží s náma držet krok, všímáme si, jak se trápí a musí cíleně zpomalovat :))
V noci k našemu velkému překvapení narážíme na mrazové údolí, které nás v noci takhle v květnu pěkně vytrestá, peří, nepeří (viď, Bóčo).
Jarda hlasitě nespal již snad půl minuty poté, co jsme ulehli k spánku, nespal kdykoliv jsem se v noci (asi ob hodinu) probudil a nespal ani ráno, takže jsme na něho nemuseli až do osmi jako myšky tichoučce čekat 😀
Kraj je tu černý. Včetně potoků, vrchů i vsí.
