27.-30.10.2011 | 87 km
A máme za sebou další etapu vedoucí po státní hranici, nebo přesněji po nejbližší možné turistické, či jinak zajímavé cestě. Začalo to jako vždy občasnou výměnou „natěšené“ zprávy typu „už máš sbaleno??“ již dobrý měsíc dopředu. Pokaždé jsme toho druhého ujistili, že „já už dávno“, i když jsme věděli, že to tak není, ale dávalo to znamení, že se již těšíme a min. psychicky připravujeme. Trošku mne proto překvapilo, když jsem namátkovou otázkou večer před odjezdem od Kamila zjistil, že vůbec neví odkud a v kolik to jede, že dokonce ani nemůže žádný spoj najít! Naučil jsem ho tedy s IDOSem 😉 a po předchozí diskuzi s Bořkem přesunul start z Děčína (úplně mimo než potřebujeme) do České Lípy.
S keškami to dopadlo naprosto stejně a tak jsem až do jedné v noci narychlo vytipovával kudy bychom mohli procházet.. Je to holt (ještě stále od minule) ženáč a tudíž nemá čas.
Tomu nasvědčovalo i to, že teprve po vyzvednutí nakupoval Kamil proviant (zvláště pak čongopišingr a elektro zásobníky). Vyzvedli jsme nedočkavého Bořka po noční a konečně vyrazili. Do České Lípy jsme přijeli s krásným fórem 38 minut, našli relativně bezpečný parking nedaleko nádraží a šinuli si to na zastávku.. Když tu čerstvě a do růžova vyspalý Bořek prohlásil, že tam přece nebudeme těch (teď již 18 minut) okounět a zajdeme si do města na svačinku, na lipánka.. Trošku skepticky jsem na něj pohlédl a snažil se kverulovat, ale nedal si říct a tak jsme vyrazili. Sámoška byla nějakých pět minut daleko, pět minut se nakupovalo a čtyři šlo na nádraží. Tři minuty jsme hledali ze kterého nástupiště to jede, až jsme se došli zeptat do haly a zjistili, že to sice jede až za minutu, ale z vlakového nádraží! Autobus.. Odkud jinud.. Zastávku jsme si šli cvičně najít, ale bus již byl samozřejmě fuč..
„No nic, další jede až za hodinu, tak si zajdem někam na svačinku ne?..“
Na vlakovém nádraží jsme zalitovali, že nemůžeme pokračovat vlakem, kterým cestujeme moc rádi, obdivně jsme mrkli na venkovní okénko – bufáč, kde si na stojáka dávala celá řada různých individuí tu pivko, tu rumíka a zalezli do pajzlíku, kde obsluhovali přes malinké otvírací okýnko a měli mikro dřevěné lavice. Dali jsme si uvítací pivo (já malý, protože bychom ten bus zase nestihli) a než mi stačila spadnout pěna, už jsme stáli na zastávce.. Trošku škoda, že měl asi čtvrt hodiny zpoždění, protože ten minulý musel jet určitě o čtvrt hodiny dřív.. Chtěli jsme za to hned vynadat řidiči, sprdnout ho jako malýho Jardu, jak je to možný tohleto, ale pak jsme si řekli, že do Brtníků je to pěšky takhle na noc přeci jen daleko, uctivě pozdravili, zaplatili a možná i sundali čapku. Řidič ještě stačil přeházet batohy co již byly dole v kufru, aby nám uvolnil trochu místa za mrmlání „to sem všichni mrsknou jak hovno, to se na to…“ a už jsme jeli.
Trochu jsme se obávali, jakým to bronxem pojedeme a jestli nás už třeba v Rumburku násilně někdo nevytáhne z autobusu a dostaneme po papuli ještě než vyjdeme, ale nic takového se vůbec nestalo, všude přátelsko. Přestup v Rumburakově jsme zvládli na jedničku a už jsme byli v Brtníkách. Tam co jsme minule skončili. To už je pěkná doba, přesně před rokem. Mezitím se nám krásně setmělo (zalezlo slunce) a my vyrazili vstříc dálavám.
„Tisíc mil, těch tisíc mil, má jeden směr a jeden cíl, jeden cíl… SVOR“
A možná dokonce Jabloňová, protože do Svoru to máme naplánováno za krásných cca 62 kiláčků. Ještě uvidíme, jak se vyvedou Kamilovo zkratky 🙂 Kousíček za Brtníky západním směrem jsme neodolali a zapluli do naprosto úžasné hospůdky (U Procházků??), která nás zcela okouzlila jak svým vesnickým anglickým stylem i labužnickou nabídkou zvěřinových specialit i jiných pochutin. Poustevnicky jsme se spokojili s česnečkou, fazolačkou a sledi a k tomu každý jedno (každý jiný) svijanský. Mlask. Nechybělo málo a žádná další etapa se nekonala! Tak moc se nám tam líbílo.. Bylo třeba ale vyjít dál a tak jsme šli. My dva s Bořkem, staří pardálové s výcvikem 1. BNP s kompasem v hlavě jsme trošku nevěřícně následovali Kamila a jeho GPSku, se kterou laboroval, protože se nám prostě zdálo, že se směrem vracíme.. Po nějakých 40ti minutách menšího bloudění a zkoušení různých cestiček jsme posvítili před sebe našimi super baterkami a zjistili jsme, že je všude kolem nás (až na cestičku, kterou jsme přišli) hluboká propast kde začínají vrcholky stromů tam dole až tam, kde končí dosah našich světel. Všichni jsme podvědomě udělali jeden krok blíže do středu cestičky. A ZPĚT!
Takže opět 3/4 hodiny zpět, ale to nám nevadilo, protože to bylo celou tu cestu sem pořádně zkopce, takže nyní pěkně pohodlně nahoru.. Zpětně dohledáním v mapě jsme zjistili, že se ta krásná vyhlídka jmenovala „Vosí“ a určitě bych jí chtěl někdy vidět za dne 🙂
Napadá mne kacířská myšlenka, že bychom možná příště mohli vyzkoušet navigátora Bořka, kolik kiláků by nám to hodilo 🙂
„Kamiléééé“, vzpomněl jsem si na hlášku z minula, která opět ožívala : )
No co, máme to v celkové vzdálenosti jen nějakých 62, tak jsme si holt pár kiláčků zašli, to se nedá nic dělat.. Blbý bylo, že se nám tato situace téměř na chlup.. Naštěstí jsme byli utrmácení a v cuku-letu bysme spali, tak se nic nedělo..
Nakonec jsme zaveleli DÁL UŽ DNESKA NE! a za minutu jsme rozbili tábor a ulehli. Ve finále to bylo krásných snad 12 hodin spánku a hurá dál. Vzali jsme to proti plánu směr rozhledna Tanečnice a šněrovali si to směr nejsevernější obec ČR – Lobendava.
Odtud je to k nejsevernějšímu bodu hranice ČR co by 4 kilometry vzdušnou čarou houštím došel, ale to je tam a zpět vč. zkratky už přes deset a to nás ani nehlo. Rozkaz zněl jasně! SVOR! (Nebo (ještě stále) Jabloňová).
Druhý den byl ve znamení několika kešek, které nám na rychlosti a ukrojených kilometrech taky moc nepřidaly. Večer pak ve znamení hledání bájného místa „Santa Cruz“, nedaleko vrcholu Špičák, které jsme samozřejmě nenašli. Popis nám seděl, křížek jsme našli, průsek taky, ale pak, tam kde jsme měli pravděpodobně zatočit už žádná cestička nebyla. A k takovému profláklému skalnímu doupěti přece musí jít pořádná pěšina! Už byla tma a tak jsme přistoupili k plánu B a zakempovali v lese až před branami Šluknova. V noci se mi pak zdálo, že nám něco obrovskýho čmuchá za přístřeškem u nohou, až mě to zbudilo a ani jsem nedutal. Po chvíli mě to ale přestalo bavit, říkám si „ať nás to klidně sežere, mně je to jedno“ a spal jsem dál. Až ráno jsme zjistili, že jsme si ustlali na zvířecí pěšince, tak ten sen možná až tak daleko od reality nebyl a přišli nás pozdravit zvířecí duchové.. Do půl deváté a 8mi minut, téměř na vteřinu přesně jako předešlý den jsme se sbalili a pokračovali zvesela dál.
To jsme je ještě netušili, co nás ten den čeká! A tak jsme to vzali pěkně oklikou, po modré, směrem keška „Numismatická“, přesněji směr Rožany. Putování v ranní mlze zalité protisluncem bylo okouzlující a neobešlo se bez fotodokumentace. Prošli jsme Rožany a zde musím zpětně zalitovat, protože až doma jsem zjistil, že se tam nachází nejseverněji položená hospoda v ČR! Budiž nám drobnou omluvou, že jsme kolem procházeli kolem půl desáté, kdy je ještě každá poctivá hospoda zavřená. Tak snad příště, třeba při speciální etapě TOURdeBIER.cz?
Následovalo několikanásobné přeprogramování následného postupu, až jsme se (naštěstí 🙂 ) vrátili k téměř původnímu plánu. I tak jsem večer téměř padal na hubu a ani o Bořkovi nebylo moc slyšet.. Taky jsme měli podle naši ranních tipů naplánovaných nějakých 30 kiláčků. Já tipoval 28,5, bořek 29,5 a Kamil 32. To byl ale pouze slepý tip bez toho, abychom věděli, kde večer skončíme. Trošku nás tedy zarazilo, že jsme hladoví jako zaběhnutej Šluknovskej pes uzřeli na displayi navigace 39,5 km! Ato bylo teprve v Jiřetíně! Kamil vypadal stále svěže, a to měl jako vždy největší batoh. Holt je jeho čundrácká specializace znát! Už byla tma a nezdálo se, že bychom Bořka dál bez občerstvovačky dostali a já to viděl stejně. Kamil někam odběhnul hledat hospodu kde se vaří.. Když se dlouho nevracel, kouknul jsem na mobilní mapy.cz, které poslední dobou perfektně fungují a šli jsme Kamilovi naproti, abychom se společně odebrali k Medvídkům. Knajpička to byla malá útulná, lehce pajzlíkoidní, ale o to milejší. Bez rozmýšlení jsme objednali 3x smažák (co jiného si můžete objednat na čundru) a už se ládovali. Po večeři začal Bóča mluvit! To nám umožnilo se dohodnout na dalším postupu, už to s cílem vůbec nevypadalo na Jablonné a to i přesto, že jsem alibisticky chtěl nechat rozhodnutí až na ráno.
V tuto chvíli mne napadá, že se někde okolo Šluknova do Kamila zamiloval kůň! Pořád na něj civěl : ) A tady prozměnu kočka. Přesto, že jsme se jí snažili zaplašit, ať jde holka domů, táhla se za námi do toho šílenýho kopce jménem Jedlová a ještě když jsme ulehali, slyšel jsem to její mňau-kání.. Bóču v noci dokonce jednou olízla, ale v podstatě to následně popřel. Po těch více než 42 kiláčkách jsme spali jako dudci, přesto že místo nebylo úplně 100%, stále ještě ale vysoce nadprůměrné vzhledem ke strmému okolí. Dál už to ale toho dne skutečně nešlo a poslední kopcoidní kilometr jsme se i tak šourali rychlostí maximálně 2 kiláky za hodinu 🙂
Ráno již bylo opět veselé, královské dělení o zbývající potraviny a příjemná cesta přes dvě nádherné kešky, které jsme si prostě nemohli nechat ujít a i Bóča byl myslím nakonec těmi krásnými místy okouzlen. Jednalo se jmenovitě o kešky Utajený vodopád a Hradnikova lesni cache.
Těsně před Svorem jsme prošli okolo vykutaných sklípků ve skále, nedaleko koupaliště a po příchodu na vlakové nádraží zapluli do nádražky. Zhodnocení akce bylo jako vždy jen a jen pozitivní a jen lehce mne mrzelo, že jsme díky mírné změně trasy minuli místní minipivovar KOCOUR, nezvládli navštívit nejsevernější hospodu ani nejsevernější bod ČR, ale to bychom toho zase asi chtěli moc. Je nutné pamatovat na hlavní cíl expedice.
A tak přesto, že je SVOR JEN JEDEN není důvod se sem nepodívat ještě jednou příště při pokračování.
Nezbývá než se těšit a AHOJ!
Ještě musím pod čarou poznamenat, jak nás po návratu vlakem (konečně!) do České Lípy na místním nádraží překvapilo množství odevšad se valících houfů trempů, čundraček, vandráčků a tuláků. Nepamatuji si, kdy a kde jsem jich tolik naposledy viděl. Čundru to zaslíbený kraj.
